Nejpozději od 18. srpna minulého roku, kdy vyšlo švédským ORBIT CULTURE album „Descent“, je nad slunce jasné, že si tato kapela z města Eksjö hodlá vynutit klasifikaci rovnou do první metalové ligy. Tedy ono to bylo zjevné už i předtím, to když předchozí počin „Nija“ nabídnul precizně vyváženou směs tvrdého metalu, chytlavé melodiky a velkolepé produkce. K tomuto bodu ale skupina vlastně postupně a zcela evidentně směřovala už počínaje svým debutem „In Medias Res“ z roku 2013. O dekádu později se tak její pouť dostává na významnou křižovatku a s jistou dávku předvídavosti se dá i odhadnout, kterým směrem se vydá.

Nějakou chvíli ale ješte potrvá, než se jim dostane podobného statusu, jakému se těší krajané z IN FLAMES. Prozatím poslední a v pořadí čtvrté album k tomu ale dává ty nejlepší předpoklady. Zároveň se jedná o typickou nahrávku, schopnou vygenerovat ohromný zástup obdivovatelů, ale stejně tak ne nevýznamnou skupinu, která ji bryskně odsoudí. Že pravda je někde uprostřed jste v poslední době možná až příliš často četli po různých internetových diskuzích, ale zrovna v tomto případě to na rozdíl od těch platí takřka bezesporu.

Naprosto přesně dovedu pochopit, čím mohou ORBIT CULTURE dráždit mnohé metalové posluchače. Ta sázka na monumentálnost a, proč to nepřiznat, podbízivou melodiku je často totiž tak evidentní, až se na mysl vkrádají myšlenky o dobře propracovaném byznys plánu. Nahrávka je v tomto směru dokonale ošetřena i po produkční stránce. Kytarové hradby útočí ze všech stran. Před mohutnými riffy není úniku. Že obligátní majestátní intro bude předcházet neméně majestátní skladbě vlastně při znalosti alespoň několika základních okolností nemůže překvapit. Razantní rytmus ve sloce připraví scénu pro velkolepý refrén, který se okamžitě usadí v hlavě. Takto nastaveného standardu se pak „Descent“ víceméně dokáže držet po celou hrací dobu.

Co si budeme povídat, jsou to metalové cukry non plus ultra. Vlastně je tam všechno pro tvrďáky, kteří ale chtějí s kapelou zpívat refrény. Populismus v muzice? Ale no tak! ORBIT CULTURE nejsou první a už vůbec ne poslední, kteří se rozhodli rozehrát takto průhlednou hru s předem jasnými pravidly. Pravidla jsou sice jasná a nikterak komplikovaná, ale i na těch se dají vylámat zuby a tady právě přichází druhá zápletka tohoto alba. Švédové jsou totiž v jejich aplikaci dobří. Řekl bych, že moc dobří. Věci si nijak nekomplikují a moc dobře vědí, jak takovou stále dost razantní a tvrdou skladbu přednést tak, aby byla dostatečně groovy, tlačila do plných a přitom ještě naservírovala luxusní refrén. Jestli vám to nedojde po odeznění čtvrté v pořadí - „From The Inside“, tak už to s albem můžete definitvně vzdát.

Těch hitovek se na nahrávce najde podstatně víc, ale pokud bych měl nějakou vypíchnout, tak je to právě tato píseň. Pochodový rytmus, industriální zvuky v pozadí a ústřední lehce syntetický znějící riff pohání skladbu neúprosně vpřed, aby pak třaskavý refrén vše ještě umocnil. Samozřejmě, že je to opět vše tak trochu na efekt, ale ten efekt se prostě dostavil a dokáže fungovat opakovaně.

The Forgotten

Nakonec to s tím vykročením směrem metalový mainstream nebude tak rychlé. Tedy alespoň toto mini, jež vyšlo čistě v digitální podobě koncem loňského roku, v porovnání s „Descent“ trochu zařadí zpátečku a nabídne méně „popových“ aranžmá a tak trochu se navrací někam k předchozí desce „Nija“ z roku 2020. Trojice zdařilých skladeb i tak nabídne všechny typické prvky ORBIT CULTURE. Tlak, razantní tempa a i ta melodika je zde, byť ne tak chytlavá jako na posledním albu. Troufám si však tvrdit, že tento krátký pohled do minulosti bude mít jen takto epizodní charakter a že trajektorie vývoje kapely je už v této chvíli jasně daná.

Škoda jen, že si ke svému monumentálnímu zvuku musí produkce alba pomáhat i prostředky typickými pro současné nahrávky. Řeč je pochopitelně o jeho skromném dynamickému rozsahu, při kterém se vám nazvučení nahrávky snaží vymlátit díru do hlavy. Přitom by v tomto směru stačilo trochu ubrat, aby se produkce projasnila a razantnímu vyznění alba by to pranic neubralo. Ale i to je zřejmě součástí strategie Švédů. Jejím cílem je totiž oslovit početné mladší metalové publikum, které toto příliš neřeší, a přesně to se už děje a bude dít nadále. Kapela má v tomto ohledu dostatek talentu i sebevědomí. „Descent“ tak beru především jako razantní vykročení tímto směrem. Dovedu si stále dost dobře představit, že na o generaci mladší posluchače dokáže zapůsobit stejným způsobem, jako svého času dostalo mě album „Demanufacture“. To nezmiňuji náhodou, neboť zde s pojetím ORBIT CULTURE nacházím dost styčných ploch. Industriální podtón několika skladeb, výrazné refrény a ... No, ten motiv obálky. Ten opravdu bije do očí.

Je to zkrátka s tímto albem trochu komplikovanější. Oproti svým předchůdcům totiž razantně otevírá dříve zapovězené komnaty se širší posluchačskou obcí a k tomuto si vypomáhá prostřednictvím časté sázky na přímočarý efekt, ale na druhou stranu mu v tomto snažení nelze upřít kvalitní songwriting i dávku talentu, který skupina prokázala už v minulosti. Nedokážu však v tuto chvíli odhadnout, jestli se to příště už opravdu neodkloní do sfér, kde už mě to nebude mít šanci oslovit. Ale já vlastně nejsem ani cílová skupina podobných nahrávek, takže je vlastně všechno v pořádku.